Alíkoviny

Příběh - to snad není pravda..

  7:04
Byl to klasický prázdninový den...

ilustrační foto | foto: AP

Konečně prázdniny! Mám za sebou poslední den otravného školního roku a před sebou dva týdny klidu, bez peskování rodičů a pubertálních nápadů čtrnáctileté sestry. Všichni se totiž vydali na čtrnáctidenní dovolenou do Itálie. Ještě nikdy jsem nezůstala po tak dlouhou dobu sama doma, ale moc se těším, že si odpočinu a přečtu si všechny knihy, na které jsem kvůli učení do školy neměla čas.

Už se stmívá. Uvelebím se v křesle, začtu se do prvních stránek románu, když najednou uslyším zvonek. Nazuji si své chlupaté pantofle a belhám se ke dveřím. Otevřu je, ale než se stihnu nadechnout spustí na mě od pohledu milá paní. „Lauro, Laurinko, holčično moje už jsem myslela že jsem si spletla dům, no jak dlouho jsem tu nebyla? 30 let? Nebo dokonce 40? Jak se máš, no řekni.“ Vyhrkne ma mě s podivným přízvukem stará paní. S tupým a nechápavým výrazem na stařenku koukám. „To.. To musí být asi nějaký omyl.“ Vyhrknu. „To ne, jsem si na 100 procent jistá, že jsem tady správně. Tvoje maminka je moje sestra, tím pádem jsem já tvoje teta.“ Mrkne na mě, já stále doslova zírám, v hlavě my běhá spousta otázek.

Neříkáme si s mamkou všechno, ale o sestře by se určitě zmínila. No ale nenechám ji přeci stát před domem, pozvu ji dál. Chopím se jejího velkého zavazadla, které je poněkud lehké, a odvedu ji do pokoje pro hosty v prvním patře. „Není to žádný luxus, ale na jednu noc to stačí. Budete tu jen zítra, že ano?“ nezdvořile zamumlám. „Co prosím? Musíš na hlas, už mi není 50.“ Začne se na hlas smát. Já se ale jenom lehce pousměji, protože mi to moc vtipné nepřijde. To se už ale probírám v krabičce, ve které jsou fotky, když byli rodiče malí. Paní si nandá brýle a prohledává fotky se mnou, ale žádnou fotku, na které by byla tetička, nemůžu najít.

„To je mi ale záhada,“ nejistě se pousměje. „Když byla tvoje maminka malá, to ještě žila naše babička, dej jí pán Bůh věčnou slávu, chodívala se mnou na procházky do lesa. To byly časy. Žádný smrad z výfuků aut a žádný rámus z motocyklů. Jenom vůně lesa. Slyšeli jsme tekoucí potůček za chalupou a zvuky podkov koní, kteří táhli za sebou velký vůz s obilím.“ S nadšením začne tetička vyprávět. To se mi ale už zavírají oči. Najednou mě ale probudil křik tetičky, kterou přiběhla přivítat naše fenka zlatého retrívra. „Bello! No tak Bello. To nemůžeš! “ Začnu se smát. „To je naše Bella, je moc hodná a ani mouše by neublížila. Tatínek nám jí pořídil, aby hlídala dům, ale sama vidíte, tetičko, že když by zloděj přišel, Bella by vřele vrtěla ocasem a nechala by ho spokojeně odejít i se vším co by ukradl.“

Kroutím hlavou. „Joo takové miloučké pejsky já mám moc ráda“ prohodí tetička. To už se ale hrne do kuchyně a pečlivě si tam všechno prohlíží. „Ehmm.. Máte hlad teti? Ohřeji nám svíčkovou, kterou mi tu mamča nechala na večeři.“ prohodím a nenápadně tetičku pozoruji. Nějak se mi to celé nezdá, že by mi rodiče tetu zatajili? Otevřu lednici, ale ta je úplně prázdná, je tam jenom talíř s omáčkou a pár knedlíků. Dlouho přemýšlím, ale na konec se rozhodnu celou porci dát tetičce. Ta už se ale sama obsloužila. Když do sebe nasoukala poslední knedlík, tak se doslova odvalila do svého pokoje, kde s plným žaludkem spokojeně usnula. Protože je už pozdě skočím do své postele a hned zavřu oči.

Ráno, jak vstanu, dostanu takové nutkání tetu vzbudit. Jdu po dlouhé chodbičce a rozhlížím se. „To je divné, myslela jsem si, že tu bývávala zlatá vázička.“ Zamyslím se, to už jsem ale u dveří pokoje pro hosty. Zaťukám jednou, dvakrát, třikrát a pak nezdvořile vtrhnu do místnosti. Tetička nikde. Kufr tu nemá a ani kabát. Seběhnu ze schodů a najednou mi ztuhne krev v žilách a proběhne mi mráz po zádech. Všechny naše věci jsou poházené a šperkovnice naší maminky je rozbitá a válí se po podlaze, šperky jsou fuč. Vhrknou mi slzy do očí, co já budu dělat. Mám zavolat rodičům nebo hned na policii? Ale byla by to všechno moje vina, neměla jsem sem neznámého člověka pouštět.

Lehnu si na gauč a začnu plakat. „Jak jsem mohla cizí ženu pustit do domu žádné důkazy, nic! A ještě mi snědla večeři.“ rozzuřeně vyhrknu. I když jsem měla zavolat pomoc a něco začít dělat, usnula jsem. Spím. Spím poněkud bezstarostně, i když je to překvapivé. Probudí mě až moje sestra, která křičí. „Lauro dělej, vstávej! Už odjíždíme, tak se pojď rozloučit“ Nechápavě koukám. „Byl to jen sen, hloupý sen.“ začnu vesele křičet „jenom sen.“ Samou radostí obejmu sestru a začnu jí hladit po jejich krásných tmavých vlasech. „Ani mi neuvěříš co se mi zdálo.“

Přezdívka autora článku na serveru Alík.cz - pesimistka123

Autor:
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Diskuse

Super

Moc se Ti to povedlo

Chyby

Je to dobré... Mhm, není to vůbec špatné, ale jsou tam GRAMATICKÉ...

Hezké

Moc hezké

Dobré

Dobrý článek

Další

Mě to bavilo. Doufala jsem sice, že se hrdinka vydá tetičce strace...

počet příspěvků: 6, poslední 13.04.2017 08:03

Vstup do diskuse

Jinde na Alíkovi